V dálce hřmí

Je půl čtvrté ráno, prázdné ulice

město je jak říše duchů v bledém svitu měsíce.

Jedno auto spěchá z osvětlených hlavních tříd,

on se vrací od někud, kde vůbec neměl být.

A v dálce hřmí a v dálce hřmí.

Ona chodí bytem bez cíle tam a sem,

k telefonu sedá a hned se dívá z okna ven

Pořád ještě nevěří, pořád čeká na zázrak

možná déšť ho zdržel, chce být klidná, neví jak.

A v dálce hřmí a v dálce hřmí.

R: Někde v dálce hřmí, blesk se mihne tmou

vítr mrazivý, vane najednou.

Nic tu bouřku zlou nezastaví,

spouští se déšť a v dálce hřmí.

Konečně ho spatří, ten blížící se bod.

Je šťastná, že je živ a zdráv a běží ho obejmout.

A potom náhle ucítí ten parfém neznámí,

otevře oči dokořán a on ví, že ona ví.

A v dálce hřmí a v dálce hřmí.

R: