Plameny

Emi

V zákoutí duší a špíně svědomí

tam v prachu města bydlí milión slepých milenců

a prosí ať ještě jednou jak ptáci vzlétnou

Hnízda si staví ve větvích

v pahýlech koruny stromů, co listí dávno nemá

na slunce křičí plameny, ať město očistí.

Jen sirkou škrtnout, oheň už hoří

z chrámů je popel, město se boří, plameny, plameny.

Krysy utíkají a jenom plameny, plameny,

někdo se ohlédnul: jak bílej přízrak.

R: Z plamenů dívka vychází

v náručí syna s očima mýma, jak boží dítě

Z plamenů dívka vychází

zrozená pro mě z plamenů ohně, bohem i ďáblem

Z plamenů dívka vychází.

Královna noci a kněžka myšlenek

z představy ve snech zrozená

vzácná a jediná mezi ženami.

Z popela hrdá teď hlavu zvedá

kráčí stoletím, oheň má místo věna

jako Johanka, jako bezejmenná žena plameny, plameny

krysy utíkají a jenom plameny, plameny

někdo se ohlédnul: jak bílej přízrak.

R: