Prokletá

Dva krátký černý sonety,

jen pár slov, sotva do věty,

několik veršů v tajný schránce čísi paměti .

Dva cáry zašlý viněty,

dvě krátký básně prokletý

jednou tu po nás nejspíš zbydou a nic víc.

Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá

a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí,

proto neztrácíš svůj zvláštní úsměv sladký subrety,

když se řítíš v drážce věčný rulety

i když jen na chvíli tudy nejspíš lásko poletíš.

A já nechci nic víc, než tu krátkou chvíli u toho být.

Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním.

Jak svíčka, která zhasíná

i báseň, která začíná

jednou svý zbraně odevzdaně složí do klína.

A krátká strofa nevinná,

dvě zátky nejspíš od vína,

někde tu po nás možná zbydou a nic víc.

Jedno je jistý, zatím jsi lásko ještě mladá

a těch pár veršů vůbec tě trápit nemusí

Cožpak necítíš?

Pořád schází lásko tečka za větou

a já píšu dál tu báseň prokletou

i když jen o růžích, které nejspíš přes noc odkvetou.

Já nechci nic víc než tu krátkou chvíli u toho být.

Já nemůžu mít už víc, když s tebou stejný sny sním.