Osud vločky

Možná za osud vločky bílý

zaplatím svou daň.

Možná mi někdo v pravou chvíli

nabídne dlaň.

Možná si řekneš: “Však se dočkáš,

všechno má svůj čas.

možná, že jednou, jak ta vločka,

zlomíš si vaz.“

Jenže já nikam nepospíchám,

času mám víc než dost.

Je mi fajn a netlačí mě pýcha

ani splín a tím spíš zlost.

Právě teď si nohy na stůl dávám

a dochází mi čím dál víc,

volnej pád je i na mě silná káva,

já nemám nic z létavic

zářivých.

Možná se občas nad propastí

trochu víc nakláním.

Možná se jenom cítím v pasti

a nudu zaháním.

Možná si řekneš:“Nebuď směšný,

všechno má svůj čas.

Mraků se lekneš a pak, věř mi,

zlomíš si vaz.“

Jenže já nikam nepospíchám...