Když báseň oprýská

Když báseň oprýská

zbyde pár holých vět.

Z nich rým už nezískáš

takový už je svět.

A takoví jsme právě teď.

Taky nám lásko nezbývá

už skoro nic, jen vázne řeč

jak nám slov ubývá.

Ubývá nás, ubývá,

je nás lásko čím dál míň.

Ty svou zášť neskrýváš

a já smířil se s tím.

Nevlídná soudní síň

otvírá náruč dokořán,

už spadla klec, už jen můj stín

kdoví proč mě podpírá.

Když báseň oprýská,

zbyde jen pár pár holých vět.

Z nich rým už nezískáš,

takový zkrátka je svět.

A nám lásko nezbývá

než prázdnej list papíru,

pod slídou slov mlčení,

jak ostrej břit rapíru nevlídná lidská zášť...

Ubývá nás, ubývá,

je nás lásko čím dál míň.

Odcházíš a nezbývá

než jen smířit se s tím.

Tak zbytečný je ptát se proč

každou noc trávu slyším růst,

jen mlčení pod slídou slov

prosvítá ti v brázdě úst.

Ubývá nás, ubývá,

je nás lásko čím dál míň

Ty svou zášť neskrýváš

a já smířil se s tím.