Kočička Vrahoun

Pozdního slunce šikmé paprsky

na holé kůži se mi rozprskly

byla jsem komárem v laterně magice

a temně horkem puklá ulice

V prachu se válely zbytky prádelních šňůr

vybledlé kolíky a dole divně voněl dvůr

ta půda byla pole I zvon I strach z nebe

bylo mi jedno jestli jsem v tom

tam vedle tebe

Tenkrát jsem to jasně věděla

co jsem měla co jsem neměla

polibky chutnaly jak nezralé ořechy

a milosrdné deště mlátily do střechy

Neuměla jsem pít a kouřit a myslet na peníze

v nebi jsem tenkrát kopala křídlo v první lize

bala jsem se fotografů, režisérů, starejch chlapů

Stalina, Kuby, mrakodrapů, sirén, kasáren a kaváren

Vracím se zpátky někam po kamenným mostě

brodím se haldami pohlednic, starými sešity

nezapomněla jsem ani já ani ty

neznamená to ale vůbec nic

Kočička – vrahoun žongluje se svou myší

lidé jsou najednou plaší a divně tiší

a už je jedno kdo s kým žije

kdo koho miluje a kdo koho bije