Jednoho dne se vrátíš

Den se v růži skryl a z růže vůni bral,

tím jsi dlouho žil a kráse přísahal.

Mám už v tváři sníh, to léta můžou být,

s prázdnem slůvek tvých si sotva v písních znít.

To víš, že zůstanou, jak loukám tváře kvést.

Dál v knihách všech zázraků, mou písní zníš dál.

To víš, že půjdem k nám,

jak cestám zbývá jít.

Též dveřím, co zívají, jak náruč toužení,

já dlaň tvou stále znám.

To víš sny zůstanou, a možná může nás hřát,

zas dál pár slůvek tvých,

když poznáš stůl a nůž.

S příliš krásnou lží se loučit náleží,

vítej k nám, vítej k nám ten stůl tu máš.

Už náruč znáš,

jak chutná prázdná číš,

přijď zas k nám, ať sám už víš,

jak ve dvou dá se žít, až přijdeš zpátky k nám.