Jde jaro do léta

Jde jaro do léta a léto do podzimu.

V kostýmu Hamleta a v mozku Hirošimu

"Strach" krajem obchází sešvagřen s beznadějí.

Vrah chlastá se zloději v putice nad hrází.

Na prášek rozemelou má váhání, mé činy

neb kdo je onde mnou, je vlastně někdo jiný,

zombie, sen z morfia, ve vodě obraz klamný.

Kdo jsem? Jen bezvýzanmný zatrpklý pária.

Ten druhý přebírá vítězství, pocty ceny.

Mé "já" je nevíra.

Půlkacíř, uřícený z útěku před láskou, před citem,

před pohodlím. Ještě se někdy modlím

v tom příliš hlasitém hrabivém očistci.

Co zbývá moji páni? Jen pokorně přečíst si

tiše a bez reptání rozsudek mlčení

a nad skleničkou raky

dál věřit na zázraky. Uctivost, vážení!