Stín stíhá stín

Je skoro půl šestý ráno - znovu nastává ta chvíle,

kdy musím vstát a začít hledat hřeben, boty, čaj a brýle.

Ty ovšem především, neboť venku se už zatím valem chýlí k velkému seriálu.

Já očekávám další díly.

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána.

Stín stíhá stín, úsvit rozkročil se jako slavobrána nad tím vším.

Otvírám lóži, kterou je mé okno v druhém mezzaninu a hledím na scénu,

již kdosi pojal celou v barvě cínu.

Přemítám, kde se skrývá třeba světle žlutá nebo bílá

- a támhle pod deštníkem jde možná slabost, možná síla.

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána...

Šest klobouků se sune napříč jízdní dráhou.

Šest klobouků v šest nula nula chvátá Prahou.

Nač asi pod krempami myslí ti mí tajuplní známí?

Na všechno, nebo na nic, nebo snad na boky stejné dámy?

Stín stíhá stín v závratném panoptiku podzimního rána...

Tak už je půl sedmý, světlo rázně cuklo draperií.

Proč chtít znát příliš?

Z čaje začne stoupat pára - v ní se skryji před tím vším.