Starožitnosti

Tam v podloubí je malý krám

jak z předválečných dob.

Nejen já ho dobře znám,

vždyť každý z nás je trochu snob.

Pan vedoucí hned cvrliká

jak kanár, když ma zob,

příručí sklad odmyká;

neví, že ten krámek je můj hrob.

On hmoždířů má arzenal

a svícnů na tucty.

Příchozí, když vejde dál,

tak nevybírá bez úcty.

Tam stříbra jas, tu cínu sed,

tam sklo a tady meď.

Vlevo hleď a vpravo hleď!

Teď seď!

To je sofa původem ze Schonbrunnu

a proto: Ať žije náš císař pán a král!

To je strojek, který hraje za korunu

píseň "U kańonu stál a pořád lado-, ladoval..."

Tak chodím dál, on nabízí

a za chvíli má zlost;

je na mě jak na cizí,

jak pes, když přišel o svou kost.

Ja nevím, jak mu říci mám,

že nemám peněz dost

a do krámku že chodívám

jen pro radost.

Snad pochopil, jen rukou máv’

a zase cvrlikal.

Pyšně šel, tak jako páv,

a do kontoaru mě vzal.

Tam prastarý stál gramofon,

on desku na něj dal.

Hrdý byl na každý tón,

když hrál:

"Pod oknem se někdo schová,

bude šeptat jen dvě slova:

Dnes naposled."

Tak tahle deska je pro vás starožitnost,

pane vedoucí? A víte, kdo to zpíval?

Já, já. Ta deska se jmenuje "Dnes naposled"

a já jsem tady taky dnes naposled. Taková

impertinence. Jakže se jmenujete?

Růžička? No tak tohleto jméno si zapamatuju,

pane Růžička ...