Kolo mlýnské v srdci mém

Jak ten déšť co vzhůru vzlétl k nebi zpátky z deštníku,

děšť tak starý jako svět, co mou kůží pronikl.

Jako písek do hodin, který tys mi nasypal,

písek co mě rozhodil, co mi to jen času vzal.

Jako strom co z rána má, znvu rosný diadém,

jako světlo jako tma, jako pramen k němuž jdem.

Tak roztáčíč jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém.

Jako oheň v žirafách, který Dalí zapálí,

jako víno karafách co smím pít jen z povzdálí.

Jako když se zbláznil smích, který víří nad stepí,

jako moudro z kinhy knih, tisíc slov co oslepí.

Jako plátno z výstavy, které slepím vrátí vjem,

jako šlágr chytlavý, co se vtírá jako krém.

Tak roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém.

Jednoho dne nevím jak, malbu štětec porušil,

z hnízda slov jen vypad pták, nic víc, pípnul do duší.

Stopy písku odliv hladí, první z listů na zem spad,

deska stolu prsty svádí, hrát ten ústní prstoklad.

Mlha ve mě podzim k tomu, déšť bubeník okapů,

hraje píseň holým stromům, píseň kterou nechápu.

Listí už je nad kotníky, k tomu nebe šmouhavé,

je dost těžké říkat díky, za to, co už nemáme.

Jak déšť který letí, k nebi zpátky z deštníků,

jako kámen staletý, s datem mého zániku.

I když nemám k tobě šém,

dál roztáčíš jménem svým, kolo mlýnské v srdci mém.