Cernunnos, zlatooký král

Chladný, prastarý ve své vznešenosti

Kořeny kostmi času, větve brány v dál

Síň božského ticha a sloupoví stromů

Toť Karnutský hvozd

Dál kráčí nezlomní pod orlem římským

Jako krunýř želv neprolomitelní

Císař káže pod standartou Jupitera

Rci - Evropa je má!

Tisíce nohou boří se v černou půdu

Lesk pancířů slábne v stínu lesních klenb

Zavírá se hradba z rozšklebené kůry

Když les ožívá

V zeleném soumraku světla zahoří

Lesk božských očí, co se v duše zanoří

Vládcem jest jelen se zlatým parožím

Svým hlasem promlouvá

„Jsem krví i půdou tohoto kraje, jsem pastýřem svých hájů,

I králem s korunou z dubového listí…

Nenechám jed proniknout do žil této země, ni chorobu v její kosti!

Ať probudí se, co spalo po věčnost, pro slávu mého dědictví

Vzbuď se…probuď se…vzbuď se…“

A pak blesk rozťal černou oblohu

Ústa stromů křičí, hoří mohyly

Nahé stíny tančí v záři plamenů

Klan brání svůj kraj

S pomocí bohů – do zbraně!

Koně děsem vzpínají se výš (umírají pod kmeny)

Centurion upouští svůj meč (k smrti je odsouzený)

Stín praporu, kdysi pyšně vlál (havrany rozervaný)

Srdce lesa přetrvá! Cruadalach!

Zlatooký král hledí na horizont

Rodí se nový den v krvi zalitý

Mrtvé prorůstá mech, když mizí v náruči

Matky všemocné

Jasný den se rozlil v rány mýtin svých

Ni stopy karmínu v půvabném listoví

Splacena je daň, dál bohové nás chraň

A les opět usíná…